Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

Datum a čas

Dnes je čtvrtek, 27. 4. 2017, 13:01:07

Svátek

Svátek má Jaroslav

Státní svátky a významné dny na dnešek:

  • Světový den grafiky

Zítra má svátek Vlastislav

Státní svátky a významné dny na zítřek:

  • Mezinárodní den smutku
  • Mezinárodní den pro bezpečnost a zdraví při práci

Univerzální překladač

Překlad (translations)

Czech English French German Italian Polish Russian Spanish

Návštěvnost

Návštěvnost:

ONLINE: 6
DNES: 398
TÝDEN: 2091
CELKEM: 182851

Obsah

Historie Poběžovic


Další fakta z historie Poběžovic - Historicky vývoj města.pdf [›]

O šitbořském kostele a pivoňském klášteru - Zajímavé video najdete zde!

Přístup ke kronikám ve Státním oblastním archivu v Horš. Týně

HISTORIE MĚSTA POBĚŽOVICE

Pravěk

Na Poběžovicku sídlili lidé – převážně lovci a sběrači už v období pozdního paleolitu, tj. 10 000 až 8 000 před naším letopočtem. Svědčí o tom nálezy kamenných úštěpů z okolí Mnichova. Z období neolitu – tedy z doby, kdy se již lidé začínají živit i jako zemědělci (5 500 – 4 000) pocházejí nálezy z okolí Otova a Nového Kramolína. Řadu nových objevů – zbytky keramiky, náznaky půdorysů obydlí aj. přinesly i výzkumy archeologů z domažlického muzea v místech, kde se ve 21. století rozvíjí nová poběžovická průmyslová zóna. Z období přelomu doby kamenné a doby bronzové se nejen na Poběžovicku, ale v celých jihozápadních Čechách objevuje jen velmi málo archeologických nálezů. Změnu přináší až střední doba bronzová 1600 – 1 200 před n. l. a také mladší doba bronzová 1200 – 900 před n.l. ) Pro jihozápadní Čechy je pro část toho období českofalcké kultury lidu mohylového zaveden i název milavečská kultura. Ale i na Poběžovicku jsou z doby bronzové doložena zemědělská sídliště – dlouhé chaty s ohništi, keramika aj. a hlavně mohyly, které byly budovány nad většinou žárovými pohřby a které obsahují řadu milodarů. Největší skupina mohyl se nachází v jižní části polesí Slatinský revír, vpravo od silnice Poběžovice – Hostouň. Podle výzkumů z 60. let 20. stol. se zde tyčilo 46 různě vysokých mohyl. Několik z nich už bylo prokopáno ve 40. letech století devatenáctého. Nálezy – bronzová dýka, jehlice, náramky, sekerka, keramická nádoba aj. jsou i v Národním muzeu, neboť výzkumy zde prováděli tehdejší přední archeologové B. Hellich a J. L. Píč.  Tato lokalita bývá ve starší odborné literatuře spojená i s názvem Slatina, což je jedna z nestarších vsí v okolí či se jménem Pivoň, neboť nedaleko tohoto polesí od středověku probíhala hranice mezi zbožím pivoňského kláštera augustinián-ského a polnostmi patřícími poběžovickým. Zemědělci zde přežívali snad všechny historické etapy, a to hlavně proto, že zdejší podhůří Českého lesa tvoří úrodná půda zavlažovaná mnohými potůčky a potoky a na mírných návrších porostlá hustými, na různé druhy stromů, bohatými lesy. Na Poběžovicku nechybí ani surovinové zdroje. Měď v nedalekém Mutěníně, povrchové nálezy hornin pro výrobu železné rudy i řada tvrdých, ale tvárných nerostů např. živců. To všechno napomáhalo trvalému osídlení Poběžovicka. A vedly zde i obchodní stezky. A možná i díky jim se v okolí Poběžovic našly i dvě stříbrné keltské mince. Kelti – pro českou kotlinu snad jejich kmen Bojů, se vynořují z dějin v 5. století před naším letopočtem.

I místo, v 21. století známé jako město Poběžovice, lze díky záchranným archeologickým nálezům z přelomu 20. a 21. století, ke kterým došlo při různých výkopových pracích, považovat za více méně permanentně osídlené. A to včetně raného středověku. Při různých technických výkopech – kanalizace, telefonní vedení, plynofikace aj., prováděných na konci 20. století nalezli archeologové při záchranném sběru hlavně zbytky keramiky, které toto dokazují.

Středověk

14. století: ves Poběžovice 

Na základě archeologických hmotných pramenů lze předpokládat, že osídlení návrší nad potokem Pivoňkou a v jeho nejbližším okolí, v místech, kde se rozkládají i Poběžovice 21. století bylo nejméně od 11. stol. téměř nepřetržité, což souviselo s postupným odlesňováním podhůří Českého lesa a také s rozvíjejícím se zemědělstvím. Ve 14. století se vynořuje i název: ves Poběžovice, a to proto, že lze přejít od archeologického bádání i k pramenům písemným. Nejstarším písemně zaznamenaným držitelem Poběžovic byl Zdeněk z Poběžovic, označovaný i jako z Vlkanova či ze Starého Herštejna. Jeho jméno je spojeno s kostely v Šitboři, Valtířově – ves zaniklá ve 20. stol. a v Rokošíně (Sv. Jiří u Poběžovic), kde působil jako patron zdejších kostelů.  Bděl nad faráři a jejich desátky v letech 1359 – 1362. Tedy v jednom z neslavnějších období českých dějin – v době Karla IV.  Všechny tři vsi a jejich kostely jsou písemně zaznamenány nejméně o dvě století dříve než Poběžovice, což dosvědčuje, že zdejší podhůří Českého lesa vždy nabízelo dobré podmínky pro živobytí zemědělců, řemeslníků i obchodníků. „Villa Pobiezowicz“, tedy ves Poběžovice je poprvé takto označena v berním rejstříku Plzeňského kraje z roku 1379. Ve 14. století se také v dějinách Poběžovic objevuje první Dobrohost.  Je to farář Dobrohost z Mělnice, který ale žil na konci života v Šitboři, kde také v roce 1429 zemřel. Dříve než Poběžovice se v záznamech benediktinského kláštera v Kladrubech objevují Rokošín a Valtířov (1115, 1186) a v jiných písemnostech i Šitboř (jinak také v nejstarších záznamech ves označovaná jako Újezd, Ješutův Bor), a to roku 1248.

15. století: městys Poběžovice

Desky zemské uvádějí, že roku 1419 je držitelem vsi Poběžovice Bohuslav z Horšova, purkrabí na nedalekém, původně biskupském hradě Horšovský Týn. Tento katolík a věrný poddaný císaře Zikmunda získal pro Poběžovice zvláštní výsady – Poběžovice byly povýšeny na markt (městys) a získaly tak právo týdenního trhu a další výhody. Tento čin souvisel i s tím, že Poběžovicemi – podél proudu potoka Pivoňka, procházela jedna z vedlejších zemských cest, střežená hradem Starý Herštein, o němž je první písemná zpráva z roku 1267. Z roku 1419 pak také pochází zmínka o poběžovické tvrzi, která dle různých teorií, ale i díky archeologickým sondám, je umisťována budˇna místo fary (ta byla postavena koncem 17. stol.) a budovy bývalé pošty a spořitelny nebo do areálu dnešního zámku. Bohuslavovým dědicem či následovníkem se stal Jan Švestzun z Hradiště, purkrabí královského města Domažlice. Neklidné doby husitských válek vedly k zchudnutí marktu Poběžovice. A byl to právě Jan Švestrzun, který tu zrušil právo odúmrtě a dovolil, aby jeho poddaní více méně svobodně nakládali se svým majetkem.

Ronšperkové a Poběžovice

Zásadní změny však čekaly Poběžovice po roce 1459, kdy je kupuje druhý Dobrohost v dějinách Poběžovic, a to Dobrohost z Ronšperka, příslušník nižší šlechty, jenž pocházel z rodu, kterému snad patřil hrad Drštka u Rokycan a také hrad v Osvračíně. Ke zbohatnutí mu pomohl jeho otec, purkrabí bývalého arcibiskupského hradu v Horšovském Týně.  Dobrohost nejprve buduje vodní hrad - v roce 1470 se objevuje v zápisech jako hrad Nový Ronšperk.  Dobrohost využíval, či spíše zneužíval politické situace v Českém království. Zpočátku se tvářil, že podporuje „husitského krále“ Jiřího z Poděbrad, ale už v roce 1467 se stal jedním z hlavních představitelů opozice a členem katolické Jednoty zelenohorské. Proto je právě v roce 1470 obsazen Ronšperk utrakvistickým vojskem. Doborohst ale uprchl do Bavorska, kde také zasahoval do zdejších válek. Po svém návratu do Čech a po smrti svého nepřítele, krále Jiřího z Poděbrad (zemřel 1471) se Dobrohost vrátil na Ronšperk a pokračoval v budování své domény.

16. století: město Ronšperk

Zásadní změna se s původní vsí Poběžovice stala v roce 1506. V tomto roce vydává Dobrohost z Ronšperka listinu doplněnou městským řádem a také městským znakem. V zemi je panovníkem Wladislav Jagellonský, silnou pozici však mají zemské stavy (šlechta, nižší a vyšší, královská města) Místo trhové vsi či marktu Poběžovic tu u Pivoňky stojí od počátku 16. století  hrazené, nově vysazené město Ronšperk s třemi branami – herštejnskou, samickou a týnskou (základy té herštejnské a samické byly objeveny archeology v době budování nové městské kanalizace na počátku 21. století). Městské opevnění navazuje na severovýchodě na pevný gotický vodní hrad. Ten je dosud i jádrem šlechtického sídla, víceméně „zmodernizovaného“ v době baroka. Vnitřní nádvoří hradu obklopují budovy s gotickými prvky – portálky aj. a z nejstaršího období pochází i spodní část věže (dostavěné až ve 30. letech 20. století). Toto nádvoří je dosud přístupné jedinou branou.  Městský znak je doplněn o půlku berana – erbovní zvíře Ronšperků – Rammsperků. Život ve městě dostává přesná pravidla včetně dob trhů a také přesně stanoveným dávkám, které mají měšťané odvádět svému pánu. Za to mají právo rozhodovat o některých městských záležitostech. Ve městě byl postaven i nový kostel zasvěcený Nanebevzetí Panny Marie, kde jsou dodnes uloženy ostatky majitelů panství včetně samotného Dobrohosta. O konec Ronšperků v Ronšperku se zasloužil Dobrohostův syn a dědic Ronšperka a Starého Herštejna, Zdeněk. Ten se svojí družinou lapků ohrožoval projíždějící formany a jiné osoby putující po zemské stezce pod Starým Herštejnem natolik, že proti němu vytáhla zemská hotovost. Hrad Ronšperk byl vojáky obsazen, hrad Starý Herštejn dobyt a zničen. Zdeňkovi a většině jeho družiny se podařilo uprchnout. Ale o dědictví přišel. V letech 1510 až 1548 se pak v držení Ronšperka vystřídali různí šlechtici. Nejprve to byli Zdeňkovi bratři Volf Dobrohost (ten vládl na panství Horšovský Týn) a Václav. Nejvýznamnější z držitelů byl ale Albrecht z Gutštejna. Gutštejnové byli významná západočeská šlechta a působili i v Bavorsku, kde roku 1462 obdrželi hraběcí titul. V roce 1530 získal Albrecht z Gutštejna pro Ronšperk další roční trh, městu pak daroval některé pozemky a příkopy a také rybníky. Z jejich výtěžků – ryby byly ve středověku  hlavně kvůli půstům důležitou součástí jídelníčku, měli měšťané opravovat městské opevnění včetně bašt a tří bran. Ale Albrecht brzy panství zastavil, a to Bernardovi Barchanci z Baršov a v r. 1537 je prodal Bohuslavuu Rochcovi z Otova. Po něm se stávají majiteli Ronšperka a některých okolních vsí příslušníci bohatého a politicky mocného rodu Švamberků, kteří za svůj rodový hrad považovali Krasíkov a kteří postupně ovládli velkou část západních Čech a po vymření Rožmberků r. 1611, na krátkou dobu i jejich panství.

Švamberkové a Ronšperk – labuť v městském znaku

Švamberkové vlastnili ronšperské panství v letech 1546 až 1621. Vystřídali se zde Petr I. ze Švamberka, Jan Jiří a Petr II. Všichni jsou pochováni ve zdejším kostele. Na rozdíl od katolických Ronšperků hlásili se Švamberkové k luteránství. Do města přivedli německé kazatele a také se často dostávali do sporů s augustiniánským klášterem na Pivoni, s nímž jejich državy bezprostředně sousedily.  Ke svým měšťanům se však chovali vstřícně, rozšířili pravomoci městské rady a darovali jim i všechny městské bašty a tři brány.  Do městského znaku se pak vedle půlky berana dostala i švamberská stříbrná labuť v červeném štítě. Nejslavnějším ze tří ronšperských Švamberků byl Jan Jiří (1548 – 1617), krajský hejtman, císařský rada a nejvyšší císařský komorník. Ten se stal na krátkou dobu i držitelem jihočeského panství Rožmberků, kteří vymřeli po meči v roce 1611. Svědčí o tom i jeho pohřeb v Ronšperku, kterého se zúčastnilo 77 nejvýznačnějších šlechticů království, a ač byl Jan Jiří protestant, i opat tepelského kláštera. Poslední z ronšperských Švamberků, Petr II. se však i se svojí manželkou Annou Maxmiliánou z Oppensdorfu zúčastnil stavovského povstání. Stal se jedním z direktorů a podporoval zimního krále Fridricha Falckého. Bílé hory  8.11. 1621 se nedožil, zemřel v květnu téhož roku. Jeho manželce i jejich osmi dětem bylo poběžovické panství zkonfiskováno. V době Švamberků žilo v Ronšperku asi 70 měšťanských rodin (chalupnící aj. se nepočítají) a také asi 30 rodin židovských.

17. století

Už v říjnu 1620, tedy skoro měsíc před bitvou na Bílé hoře, je ronšperský hrad obsazen katolickými vojsky dona Marradase. Končí tak období vlády šlechty, hlásící se k reformaci. Ronšperk se stává opět katolickým. Konfiskát získává potomek katolické měšťanské rodiny z nedalekého Horšovského Týna, Severin Táhlo z Horšteina. Město chudne, v roce 1632 z velké části vyhořelo a jen pomalu se vzpamatovává z různých pohrom. Berní rula z roku 1648 uvádí, že zde žilo 11 sedláků, 6 chalupníků a 23 zahradníků, většina z nich se kromě obdělávání půdy živila i některým řemeslem. Ale bylo tu i 24 pustých usedlostí. Situace pro všechny obyvatele se zlepšuje až koncem 17. století. V roce 1682 se majitelkou panství Ronšperk, ke kterému patřily vsi Mlýnec, Ohnišťovice, Otov, Meclov a Vlkanov, dvůr Bílovice a také pustý Rokošín  stává Anna Feliciána, rozená Pachtová z Rájova a její manžel, hejtman plzeňského kraje, Matyáš Gottfried z Wunschwitz, rodiče nejslavnějšího českého genealoga Bohumíra Daniela Wunschwitze. Konec 17. století je sice obdobím tzv. II. nevolnictví, ale zároveň i obdobím vrcholného baroka.  Barokní podobu získává i poběžovický hrad Nový Ronšperk. Na náměstí je instalována socha svatého Jana Nepomuckého, kterou pro svého mecenáše Wunschwitze vytvořil mladý, později slavný barokní sochař Jan Brokoff. Kovový odlitek této sochy zdobí od roku 1683 i Karlův most. Na hradě Ronšperk byla místo gotické kaple vybudována kaple barokní rovněž zasvěcená Janu Nepomuckému. Brokoffovo zpodobnění této slavné historické osobnosti pak napodobovali i různí kameníci a poněkud zjednodušené repliky se nacházejí na různých místech: např. u silnice v Mnichově či na mostě přes Radbuzu v Horšovském Týně. Anna Feliciána, rozená Pachtová z Rájova dává v Ronšperku postavit faru (dojížděl sem farář z Meclova), špitál pro chudé a nemocné a na hřbitově i kapli zasvěcenou Antonínu Paduánskému.

18. století 

V tomto období, které ovlivnily reformy Marie Terezie a jejího syna Josefa II. a také války o rakouské dědictví, se v držení zdejšího panství vystřídala řada majitelů.: Wolfang Mulec z Baldova, Jan Jiří z Königsfeldu, otec a syn Linkerové z Luzenwicku. Panství tvoří kromě poddanského městečka Poběžovice – Ronšperk i vsi Meclov, Ohnišťovice, Otov, Vlkanov, Pařezov, Korytany, Rybník, Bezvěrov a Bernstein a hospodářské dvory na místě zaniklých vsí Bílovice a Rokošín (Sv. Jiří). V roce 1789 je v Ronšperku – Poběžovicích uváděno 128 popisných čísel. Žila zde i početná židovská menšina a slavný byl i silný pramen napájející židovskou lázeň mikwe. Navštěvovali ho židovští muži, kteří věřili, že jim dodává plodnou sílu. V období Linkerů byla vysazena celá řada alejí, a to jak kolem starých i nových cest. Rozvíjí se také drobné podnikání. Hlavně kolem Pivoňky mezi Poběžovicemi a Pivoní vznikají brusírny skla, v lesích pak i sklárny. V Poběžovicích pracuje papírna i jiné, převážně textilní manufaktury. Je zde postavena i škola (1778).

19. století 

V roce 1805, kdy díky napoleonským válkám se v okolí Poběžovic objevovaly vojenské oddíly, které museli zdejší sedláci a měšťané zásobovat a starat se o jejich ubytování,  kupují zdejší panství Thunové  Hohensteinové. I oni se zasloužili o celkový rozvoj – vybudovali park (1844), přikoupili bývalý majetek pivoňských augustiniánů (1843), jejichž klášter byl zrušen v roce 1787. Thun Hohensteinové podporovali i české umělce – jako učitel hudby u nich působil krátkou dobu i tehdy dvacetiletý Bedřich Smetana. V době, kdy drželi Poběžovice – Ronšperk, dochází v Rakouské říši k zásadním změnám. Po revoluci 1848 je nejen zcela zrušena robota, ale i správní vrchnostenský systém  je nahrazen správou státní. Postupně vznikají politické a soudní okresy. Město Ronšperk – Poběžovice spadá do politického okresu Horšovský Týn a město se stává centrem soudního okresu Ronšperk. Ve městě je postavena budova okresního soudu, kde se nacházejí i vězeňské cely. V jedné z nich asi strávil noc i slavný Josef Mánes, který zde byl zadržen při své cestě za mecenášem Kristiánem Kocem z Dobrše, kterému patřilo panství Újezd Sv. Kříže.

V roce 1864 kupuje ronšperské panství František Coudenhove (1825 – 1893) a jeho manželka Marie (1840 – 1877), rozená Kalergi. Oba pocházejí ze starobylých mezinárodních šlechtických rodů, jejichž historie sahá až do 12. století. Díky nim začala vznikat proslulá ronšperská knihovna. Z jejich pěti dětí se nejznámějším stal syn Heinrich (1859 – 1906). A to nejen proto, že Heinrich byl významným diplomatem a filozofem, ale také proto, že si na zámek Nový Ronšperk přivezl svoji japonskou manželku Mitsu Aoyama, (1874 – 1941)  pokřtěnou na Marii Teklu. V Ronšperku – Poběžovicích prožilo jejich sedm potomků, a to 4 synové a 3 dcery svoje dětství, a to v prostředí téměř pacifistickém. Na zámku Ronšperk se střídaly návštěvy z celého světa. Heinrich Coudehove - Kalergi, jehož životním heslem se stala slova POCHOP a PŘESTANEŠ NENÁVIDĚT, napsal např. knihy Studie o Rakousku – Uhersku či Podstata antisemitismu. Jejich druhorozený syn Richard Mikuláš (1894 – 1872), doktor filozofie a historie založil v Ženevě, a to v roce 1923 Panevropskou unii, která měla spojit Evropu k boji proti bolševismu a fašismu. Díky svým názorům byl Richard nucen emigrovat a v období II. světové války působil v New Yorku. Napsal např. knihu Totalitní stát – totalitní člověk. Posledním majitelem poběžovického panství (ovšem už dávno bez poddaných) byl nejstarší syn Heinricha a Misuko Jan (1893 – 1965). Ten získal v roce 1918 (těsně před rozpadem Rakouska - Uherska) titul, který se dodnes nachází na jedné z jeho přístaveb poběžovického zámku, jež spojuje nejstarší jižní křídlo s vlastním hradem: hrabě Coudenhove - Kalergi z Ronspergheimu. Jan žil na poběžovickém zámku, a to se svojí dcerou Marií Elektou a od roku 1941 i se sestrou Olgou, která předtím dosloužila své matce Mitsu k smrti, až do léta 1945. Jeho manželka Lilly, která byla z židovského rodu, odjela v roce 1943 do Itálie, aby neohrožovala celou rodinu. V době Československa přišel Jan díky pozemkové reformě o část svého majetku, ale žil nadále v Poběžovicích a věnoval se svým zálibám, k nimž patřily i různé stavební úpravy hradu či třeba filatelie či četba. V Paříži si také nechal vyrobit zajímavá kamna, která nesla jeho podobu. Jeho oblíbeným „společníkem“, byla i egyptská mumie, kterou mu zřejmě zanechal jeho otec.

V době Coudenhovenů dochází v Poběžovicích a okolí k výstavbě nových silnic, a to „moderním“ způsobem – používají se válce, je vybudována silnice Poběžovice – Hostouň: kolem dnešní zámecké zdi a nově je upravena i silnice na Pivoň, kde ráda pobývala i slavná Mitsu. V září roku 1894 se v Ronšperku konala hospodářská výstava. Lze ji považovat za vvrolení hospodářského vývoje Poběžovicka v 19. století. Navštívilo ji na 1000 lidí.  Na přelomu 19. a 20. století, v roce 1900 vyjel také z nového nádraží první vlak, který se ve Staňkově napojoval na hlavní zemskou dráhu. Od poloviny 19. stol. se v okolí Poběžovic rozvíjí těžba živců, které jsou zpracovávány v živcových mlýnech. V Poběžovicích jeden z nich založil v roce 1897 i Sigmud Mandler. Tento mlýn, a to díky mnoha rekonstrukcím, přežil až do 21. století, kdy se stal součástí -  a.s. Lassenberger Plzeň. Mandlerové byli židé a většina členů početné a rozsáhlé rodiny zahynula díky holocaustu v období II. světové války.

20. století

V letech 1902 – 3 byla opravena fara u kostela a byl založen nový, dosud sloužící hřbitov. V roce 1912 byla postavena budova pošty a spořitelny. V roce 1903 byl postaven Domov Karla Boromejského („klášter“) zrušený za II. světové války. Jeho budova byla zbořena na počátku 21. století. Domov sloužil sestrám z řádu, který se zabýval vzděláváním dívek. Na Poběžovicku působil díky Coudenhove - Kalergům od r. 1866. Nová trať napomohla hlavně expedici výrobků místních firem, hlavně z Mandlerových živcových závodů a z Karusovy cihelny. Vlaky využívali i žáci dojíždějící do měšťanské školy v Horšovském Týně. V roce 1910 se vlakové spojení rozšířilo i o trať Domažlice – Poběžovice – Tachov. Lidé nacházeli práci i mimo zemědělství, i když nejen v Poběžovicích, ale i v širokém okolí byly od středověku prosperující selské statky. Z průmyslových podniků byly v Poběžovicích živcové mlýny, cihelna, firma Erasmus Gebl – zemědělské stroje a výroba cementového zboží. Dále zde bylo asi 120 živnostníků – švec, krejčí, hospodský aj. drobné firmy, kde pracoval majitel a rodinní příslušníci. V roce 1913 dosáhl Ronšperk také nejvyššího počtu obyvatel ve svých dějinách – žilo zde kolem 2 100 obyvatel.

Slibný hospodářský i kulturní vývoj přerušila i v Poběžovicích I. světová válka.  Do města přišli uprchlíci z Haliče, a to hlavně židé a Italové z jižního Tyrolska. 51 mužů z Ronšperka se pak z války nevrátilo, v roce 1922 jim byl postaven pomník.

Vznik Československa nebyl ani v převážně německém Ronšperku přijat příznivě, ale když 6.12.1918 přijel z Horšovského Týna vlak se stovkou československých vojáků a Sokolů, nedošlo k žádným incidentům. V roce 1920 se na základě rozhodnutí vlády ČSR začal používat souběžně název Ronšperk a Poběžovice. Do Poběžovic přicházejí čeští úředníci a četníci. Město spadá do politického okresu Horšovský Týn a je i nadále sídlem okresu soudního. I v Poběžovicích dochází ve dvacátých letech k rozvoji: je vybudována první kanalizace, postaven betonový most přes Pivoňku, rekonstruují se silnice a v roce 1923 jsou Poběžovice elektrifikovány. V roce 1924 je postavena česká škola, kam zpočátku dojíždějí i děti z Postřekova. V roce 1936 byla postavena budova školy, která slouží svému účelu dodnes. Původně ji měli navštěvovat jen chlapci, dívky vyučovaly sousední boromejky.

Hospodářská krize v letech 1929 až 1933 se nevyhnula ani Poběžovicím. Firmy krachují, v roce 1932 je zde na 200 nezaměstnaných. To vše vede k radikalizaci zdejšího obyvatelstva, které se většinou i v době První republiky hlásilo k německé národnosti. V roce 1938, po Mnichovské dohodě, se mění název, město se stává opět  Ronspergem, a ten je zcela nově součástí Třetí říše. Z Poběžovic odchází většina z téměř 200 Čechů. Během II. světové války mizí díky holocaustu z Poběžovic většina židů, a to včetně rodiny Mandlerů.  Německé rodiny pak často dostávají úmrtní oznámení z fronty. V koncentračním táboře se ocitá jak farář Johann Thema, tak dvě sestry boromejky. Konec války v Poběžovicích je poznamenán průchodem pochodu smrti z Flössenburgu, oběti, které zůstaly na cestě v okolí Poběžovic jsou pohřbeny na zdejším hřbitově. 4. května 1945 vjíždějí do města americké tanky. Město se vzdává bez boje. V letech 1945 – 46 proběhl odsun německého obyvatelstva. Odejít či spíše utéci musel i Hans Coudenhove Kalergi, jeho dcera Marie Elekta i jeho sestra Olga. Zámek je vypleněn. Města se ujímá česká správní komise. V roce 1946 pak po volbách je v čele města MNV. Do města se stěhují dosídlenci nejen z Čech, ale i ze Slovenska a z ukrajinské Volyně. Po roce 1948 se stávají Poběžovice jedním ze středisek Pohraniční stráže. Vzniká tu jedno z prvních JZD a rozvíjejí se i jiné drobné podniky, které mají podporovat zaměstnanost v regionu. Bohatý je i společenský a kulturní život. Bohužel zámek, i jiné kulturní památky včetně parku jsou postupně devastovány.

Zásadní změny přináší až rok 1989. Zaniká státní statek (pohltil i kdysi slavné JZD) i další podniky, ale vznikají jiné možnosti podnikání. Přes Lískovou (Haselbach) lze bez problémů jezdit za nákupy i za prací. V roce 1998 získávají Poběžovice opět statut města včetně městského znaku. Postupně se začíná s opravami na zámku, proběhla celková revitalizace zámeckého parku. Poběžovice se stávají známými i díky znovuobjevenému příběhu rakousko-uherského diplomata Heinricha Coudenhove - Kalergi a jeho ženy, Japonky Mitsuko Aoyama. Do Poběžovic se vrací i vzpomínky na zakladatele předválečné Panevropské unie, druhorozeného syna Mitsuko a Heinrich – Richarda Coudenhove - Kalergi.


 

Židovská komunita v Poběžovicích

První písemné zprávy o zdejších židech pocházejí z konce 16. století. Většina z nich obývala (kdysi Židovskou) dnešní Masarykovu ulici, kde se nacházela i synagoga, včetně rituální lázně mikwe, napájené pramenem, který byl považován za zázračný a sloužil hlavně k povzbuzení mužské plodnosti. Posledním důkazem její zázračnosti byl kámen nalezený při čištění studny v roce 1926, který obsahoval nápis, jenž sděloval, že:  „V tomto prameni se ponořil Rab Izrael Baal - Schem 310x ve dnech strašlivého chladna 1744 a pravil, že jest to pramen všeobecného zdraví a proti neplodnosti. A v roce 1814 byl dům k mikwe postaven.“ V nově vybudované synagoze byly postupně uchovány důležité spisy, k rekonstrukci budovy a k doplnění knihovny přispěl i rod Coudenhove - Kalergi. Vše vzalo za své v listopadu 1938, kdy byla synagoga zdejšími nacisty vypálena. V průběhu let 1938 – 45 skončili i poběžovičtí židé jako oběti holocaustu. Památkou na poběžovické židy je i zrestaurovaný židovský hřbitov. Nejstarší zdejší zachovalý náhrobník (hřbitov byl využíván i jako střelnice či zdroj stavebního materiálu) pochází z roku 1634.


 

POBĚŽOVICE nebo Ronšperk. Kolik je v Čechách Poběžovic…

Název Poběžovice je český. Svědčí o tom přípona  - ice, která se objevuje u mnoha lokalit na území celé České republiky. Má vlastně charakter přivlastňovací – někomu něco patří, někdo něco spravuje. Nejvíce názvů s touto příponou se objevuje od 14. století. Kromě Poběžovic, označovaných jinak také jako u Domažlic – spíše by se hodilo z podhůří Českého lesa, se v České republice nacházejí ještě Poběžovice u Holic v Čechách, které jsou poprvé písemně zaznamenány v roce 1494 a Poběžovice u Přelouče z roku 1379

Jméno Ronšperk dostalo zcela nově založené a vyměřené město a hrad díky pánům, v jejichž erbu najdeme berana – německy Ramm. Rammsberg znamená v překladu vlastně Jelení hora. Název Nový Ronšperk se místo jména původní vsi a pozdějšího městyse Poběžovic objevuje v písemnostech z roku 1470. Zkomoleninou se Rammsberg změnil na Ronšperk. K návratu k původnímu názvu zdejšího sídla, a to nejprve vsi, pak městyse došlo na počátku První republiky, úředně pak roku 1921, kdy se z města Ronšperk – Ronsperg, stalo město Poběžovice.

Původ názvu vsi a městyse Poběžovice lze odvodit pravděpodobně od osobního jména Pobieh či Pobiez, což lze předpokládat i z latinského zápisu z roku 1379.