Místní části

Ohnišťovice

Malá obec se rozkládá asi tři kilometry východně od Poběžovic na březích Černého potoka. Podle názvu vznikla zřejmě na vypáleném místě. Prvně je ves zvaná Ogniscowiz zmiňovaná už v roce 1186 v darovací listině knížete Bedřicha klášteru v Kladrubech a poté v listině papeže Řehoře IX. V roce 1239, kterou byl majetek kláštera potvrzen. V roce 1373 pak získal Ohnišťovice Racek z Prostiboře jako protihodnotou za vesnice u Prostiboře. V 16. století už patřily „Wohnisstiowice“ k Poběžovicím. Berní rula uvádí r. 1654 poprvé německý název Waneschin s deseti hospodáři. Ves dělí na Malou a Velkou stranu kamenný most s třemi oblouky, pocházející z roku 1880. Kaple, která stávala nedaleko mostu, zmizela beze stopy. Na Malé straně stojí mlýn a rozlehlý rybník. Během druhé světové války unikla obec o vlásek zkáze, když mimo ni dopadlo pět leteckých pum. Za mlýnem byla vyražena štola, která v té době sloužila jako protiletecký kryt. V roce 1939 měla obec 251 německých obyvatel, do roku 1991 klesl počet trvale žijících obyvatel Ohnišťovic na 41 osob. V obci jsou dodnes zachovány některé původní štukové fasády z 30. let. Přibližně 0,5 km od Ohnišťovic je nová cyklostezka, kde cyklisté projedou brodem přes Černý potok až do Meclova.

Sedlec

Obec, nacházející se po obou stranách sevřeného údolí 4 km severně od Poběžovic. Písemně je poprvé zmiňována roku 1368, kdy byl v Sedleci zakoupen majetek pro faráře z Rokošína. V roce 1379 byla ves rozdělena mezi pět vladyků. Podle berní ruly z r. 1654 náležely tři zdejší usedlosti Horšovskému Týnu a deset usedlostí nedaleké Hostouni. V roce 1789 bylo v obci 25 popisných čísel a v roce 1839 pak ve vsi „Sattel“ stálo 41 domů s 277 německými obyvateli. Při velkém požáru v roce 1887 vyhořela celá polovina obce, záhy však byla opět obnovena a v roce 1913 zde stálo už 44 domů, ve kterých žilo 216 lidí. V roce 1991 žilo v obci 35 trvalých obyvatel. Obec skýtá široký výhled na horšovskotýnskou kotlinu. Před domem č. 2 roste jediný jako zázrakem zachovaný a více jak 30 metrů vysoký jilm. Přímo ve vsi se také nachází vesnický kříž s profilovanými sloupky někdejšího ohrazení.

Sezemín

Dnešní Sezemín jistě náleží k nejzapomenutějším osídleným lokalitám domažlického okresu. Malá víska se rozkládá na příkrém svahu při úpatí Lysé hory 5 kilometrů západně od Poběžovic. Poprvé je zmiňována roku 1586 jako příslušenství nedalekého pivoňského kláštera. Staré české jméno vsi vzniklo z osobního jména Sezima. Postupně však zaniklo a vystřídal je německý název Zeisermühle, který je odvozen od mlýna vybudovaného na potoce za vsí. V roce 1930 měla ves 21 domů a 100 obyvatel. Dnes je ves téměř opuštěná. Zatímco spodní část obce postupně zanikla, v horní části dosud přebývá 5 usedlostí, využívaných převážně pro rekreaci. Na pusté návsi se nachází rybníček, chráněný stínem staré lípy. Nad ním pak vyvěrá vydatný pramen křišťálové vody.

Šitboř

Farní ves se nachází 2 km jižně od Poběžovic a je jednou z nejstarších lokalit v této části Českého lesa. Ve 13. století náležela k majetku hradu Starého Herštejna a byla nazývána Újezdem, případně Újezdem Šitboří či Ješitboří. Jméno vzniklo z označení Šitborova Újezda. První konkrétní zmínka se vztahuje k roku 1248, kdy ves vlastnili vladykové Prkoš a Protivec. V rukou drobných feudálů zůstává ves i ve 14. století. Později připadla pivoňskému klášteru a zůstala při něm až do roku 1850. V roce 1930 měla ves 60 domů a 307 obyvatel. Na okraji Šitboře se nachází kostel Sv. Mikuláše. Je zmiňován už v roce 1359 a jeho založení je připisováno pivoňskému klášteru. Ještě v roce 1630 náležely k šitbořské farnosti Poběžovice, Vlkanov, Valtýřov, Nemanice, Ždánov, Mnichov a další místa. V kostele se dochoval gotický portál a presbyterium. V 17. století byl pak objekt barokně přestavěn. Interiéry kostela prodělaly úpravy a byla přistavěna věž s osmibokým barokním patrem. V devadesátých letech z ní byla odstraněna věžní báň, které hrozilo zřícení. V současnosti se Poběžovice snaží zachránit tuto památku.

Šibanov

Ves byla založena v mokřinatém údolí na úpatí Pivoňských hor 6 km západně od Poběžovic. Šibanov je prvně připomínán v roce 1568, kdy náležel k majetku pivoňského kláštera, při kterém zůstal až do konce feudalismu. V roce 1930 měla obec 15 usedlostí, obývaných 76 obyvateli. Dnes je zástavba vsi z větší části zaniklá. Objekty, které jsou využívány většinou jen k rekreačnímu pobytu, jsou dnes zdařile rekonstruovány a představují vzácně zachovaný vzorek lidové architektury této oblasti. V areálu obce je rovněž zachováno několik starých křížků.

Zámělíč

Ves nepravidelného půdorysu se nachází po obou březích Pivoňky u silnice na Meclov 1,5 kilometru od Poběžovic. První zmínka o vsi pochází z roku 1379. Jedna její část tehdy náležela pivoňskému klášteru a o druhou se dělili místní zemané. Později přešla do majetku kláštera celá. V roce 1654 zde hospodařilo 15 poddaných. V roce 1789 stálo ve vsi 29 a v roce 1839 už 33 domů i s mlýnem a hospodou. V roce 1939 zde žilo na 250 německých obyvatel. Po válce byla ves znovu osídlena a v roce 1991 zde trvale žilo 54 obyvatel. Na severním břehu Pivoňky, takzvané Malé straně stávala drobná kaple Nejsvětější trojice. Na jižním břehu, Velké straně, pak stával kříž od Mikuláše a Anny Reisových z roku 1760. Obě památky po roce 1945 beze stopy zmizely. Během války ve vsi pracovali francouzští zajatci. Na křižovatce silnic do Meclova a Srb můžeme najít barokní kulatý sloupek s kaplicí a kovaným křížkem na podstavci z roku 1818. Na budově bývalého obecního úřadu se pak nachází zvonice s litinovým zvonem. V sousedství stojí ve stínu lip obnovený kříž na paměť někdejších obyvatel. Na staveních jsou dosud zachovány původní fasády z dvacátých a třicátých let. Nejpůsobivější je fasáda na domu č. 10.